Svítání V. (aneb jak zakrýt policejní podvrh)
A v tuto chvíli na celou věc již musím jít velice tvrdě a nevybíravě. Otázka, která se nabízí k vyřešení, je otázka: „Jak odhalit policií podvržený důkaz?“
Zde dopředu reaguji na případný otazník, vyplývající z jiné otázky: „Proč by policie měla zájem podstrkávat důkazy?“, na kteroužto otázku je odpověď pro mě stále neznámá. Dle mého přesvědčení však jde o „nemoc z povolání“, která se odvíjí od snahy, motivované služebním postupem a zvýšenými finančními odměnami za tzv. „vysokou objasněnost“. Tudíž, policajti se snaží, s co nejmenší námahou, obvinit a nechat odsoudit pachatele, bez ohledu na to, zda tento pachatel je či není „skutečný pachatel“.
Tuto myšlenku mám v hlavě od té doby, co jsem zhlédl seriál „Případy 1.oddělení“, které napsal scénárista Josef Mareš, kde urputnou a buldočí snahu usvědčit toho, o kom si policajti myslí, že je pachatel, staví uvedený autor, jinak tehdejší „ESO“ pražské mordparty, na piedestal.
K věci.
V mém odsuzujícím rozsudku, ať již od Městského soudu v Praze, tak ve změněném rozsudku Vrchního soudu v Praze, figurují, jak dva usvědčující důkazy dva mobilní telefony, které měly být údajně odcizeny v Pištově prodejně.
Jak se budete moci přesvědčit později, z prodejny Q-Foto se ztratily celkem čtyři mobilní telefony (Panasonic, Philips a Siemens, z majetku firmy a Sagem, který byl Pištův (viz. č.l. 1326, Příloha VI.). Ačkoliv policie nalezla údajně jen Panasonic a Siemens, stejně následně v rozsudku MS v Praze je uvedeno, že: „…dvě z těchto věcí byly identifikovány naprosto individuálně podle výrobních čísel a dalších markantů. Jde o mobilní telefon poškozeného…“. Jistě, Vrchní soud v Praze to pak pozměnil, avšak realita je taková, že ony mobilní telefony NIKDO NIKDY NEVIDĚL, snad kromě policajtů, neboť asi byly jejich.
Skutečnost je taková, že tyto „dva usvědčující důkazy“ nikdo ani neidentifikoval, ani nevyfotil, a ještě v době, kdy jsem ani já, ani jakýkoliv advokát měli zakázán přístup do spisu, byly tyto „důkazy“ vráceny poškozené firmě.
Jak se tedy tyto důkazy vlastně objevily ve spise?
Důkaz, a všimněte si prosím čísel listu spisu, který v té době obsahoval 6 šanonů papíru, je složitý v tom, že jsem musel celý spis přerovnat v časové chronologii, aby bylo patrné, že jde o podvrh.
Je jasné, že z obchodu firmy Q-Foto byly odcizeny celkem 3 mobilní telefony (viz č.l.1301 –Příloha V.), a k tomu i mobilní telefon Pišty.
Pro zjednodušení je na místě uvést, že mobilní telefon Pišty (Sagem) se nikdy nenašel, stejně se však nenašel ani Philips, také ukradený z prodejny, kdy následně, ale asi až v některém z dalších dílů, se dotknu i „zvláštního“ jednání „svědka P“, s největší pravděpodobností policejního provokatéra a agenta.
V celé věci začala policie pracovat pouze s telefony Panasonic a Siemens.
Ještě je nutno podotknout, že v roce 2000 bylo možno jednoduchou úpravou pozměnit jakékoliv tzv. IMEI číslo. Z tohoto důvodu, nebylo dost dobře možné používat IMEI číslo, jako identifikátor konkrétního přístroje. Tímto identifikátorem by mohlo být tak maximálně jakékoliv číslo výrobní.
Základní skutečnost, výchozí pro tento důkaz, plyne z faktu, že poškozená firma opakovaně deklarovala, že NEZNÁ IMEI číslo telefonních přístrojů (viz č.l. 1366 –Příloha I., č.l. 1296-1301 –Přílohy III. a V.), a NEZNÁ ani žádné výrobní číslo kteréhokoliv telefonního přístroje.
Začněme tedy Přílohou I., což je Úřední záznam ze dne 17.10.2000, čtyři dny po vraždě, kde jsou sice zmíněny tři telefony stejné značky, ale tento údaj není až tolik důležitý. Co považuji za důležité je, že poškozená firma neznala nic víc než telefonní čísla.
V čase do konce listopadu 2000 se pak ze strany policajtů děly zajímavé úkony, které jsou na Přílohách II.-IV., ačkoliv až dne 29.11.2000 poškozená forma poskytla inventurní seznam k uplatněné pojistce na Příloze V., ze kterého vyplývá, že poškozená firma neznala IMEI čísla k odcizeným telefonům. Znovu je třeba poznamenat, že se jednalo o číslo, které v roce 2000 bylo možno lehce změnit.
Nicméně, již dne 9.11.2000 policajti požádali firmu Radiomobil o informace a u dvou telefonů uváděli IMEI čísla, která však neznala ani poškozená firma (viz Příloha II.).
Nicméně, dne 21.11.2000 zaslala policajtům zprávu poškozená firma (viz Příloha III.), kde tato firma stále uvádí, že nezná IMEI číslo k telefonům, ačkoliv s tímto číslem již policajti dávno pracovali.
Dne 24.11.2000 policajti dostali odpověď od Radiomobilu (viz Příloha IV.), a v této bylo uvedeno IMEI číslo.
A dne 29.11.2000 obdrželi policajti inventurní seznam, který je na Příloze V.. Z tohoto seznamu je jasné, že ani na konci listopadu 2000 poškozená firma vůbec neznala žádná čísla odcizeného zboží, avšak policajti tato čísla znali.
Na základě těchto čísel pak identifikovali držitele dvou mobilních telefonů, kteří je dne 7. a 9.12.2000 policajtům vydali.
Ačkoliv se jednalo o tzv. „předměty doličné“, a tyto byly vydány pro trestní řízení ve věci vraždy, nikdo tyto předměty nevyfotografoval, ani nedošlo k jejich identifikaci.
Takže, pouze policajti tyto telefony viděli, tyto předměty doličné zajistili na základě údajů, které byly známy pouze jim a které neznala ani poškozená firma, a nadále s těmito pracovali, aniž je řádně zdokumentovali a vyfotografovali.
Na tento postup znám pravděpodobnou odpověď, proč tak bylo činěno, avšak tato odpověď bude ještě „velmi zajímavá“, v časových souvislostech, jak rozeberu dál a později.
Veškeré tyto souvislosti totiž souvisí s úplně odlišnou činností policajtů, než je „vyšetřování trestné činnosti“, činností, kterou si opravdu nikdo nedokáže představit, že by policie demokratické země byla schopná vykonávat.
Nyní se v čase přesuneme do dne 6.3.2001, do dne, ke kterému se budu opakovaně vracet, neboť kromě toho, že jsem byl po organizovaném teroru Policie ČR, obviněn z vraždy, byly zahájeny činnosti, které směřovaly k tomu, že skutečný pachatel VRAŽDY je dnes na svobodě a BEZTRESTNÝ, kvůli promlčení této vraždy, kterou jsem nespáchal.
Musím připomenout, když se vrátím k problému telefonů, že až do 26.7., resp. 18.9.2001, ani já, ani můj advokát, jsme nemohli do spisu nahlédnout, s odůvodněním: „aby se nesnížila hodnota důkazů ve spise obsažených“, ačkoliv ve skutečnosti šlo o to, aby DŮKAZY O TOM, ŽE JSEM VRAŽDU SPÁCHAT ANI NEMOHL, BYLY ODSTRANĚNY.
Tak k tomuto došlo i ve věci těchto telefonů.
Již dne 14.5.2001 vydal vyšetřovatel Rosák Usnesení na Příloze VII., kterým rozhodl, že se údajně „nalezené“ telefony vrací poškozené firmě. Proti tomuto Usnesení jsem si podal stížnost, kterou zamítla státní zástupkyně dne 7.6.2001 na Příloze VIII., Aby dne 18.6.2001 byly údajně „vráceny“ poškozené firmě (viz Příloha IX.). Na žádném z těchto „úředních listin“ nejsou uvedené telefony žádným způsobem identifikovány. Jak tedy vypadaly? Byly funkční, či jen atrapy? Byly to opravdu ty samé přístroje, které se obchodu ztratily? A kde tedy zůstal ten Philips? A Pištův Sagem?
Jistě, nikdo tyto předměty doličné nevyfotil, nikdo je neidentifikoval, a byly vráceny ve stejný okamžik, kdy je poškozená firma dostala, dne 22.5.2001, plnění od pojišťovny Kooperativa (viz Příloha X.).
Znovu jen připomínám, že mého advokáta policajti pustili do spisu až 26.7.2001.
Před tím, než ocituji (později uveřejním celý rozsudek) odstavec z rozsudku MS v Praze ze dne 25.3.2002, aby bylo zjevné, co vlastně soud do rozsudku, v rozporu se spisem, uvedl, je na místě upozornit na obsah výpovědi svědka P. před soudem dne 19.3.2002 (viz Příloha XI.), kde tento svědek (zachyceno úplně dole) uvedl následující větu: „Dne 7.12. jsem na žádost policie jim vydal 1. mobil. telef., policie přesně označila, o který telefon má zájem.“
Proč sem tuto větu dávám? Jak později ukážu, tak během přelíčení se tento svědek ve skutečnosti přiznal k protiprávní činnosti. Navíc, byl to zrovna tento „svědek“, kdo aktivně vyvolával schůzky s mou tehdejší manželkou, na které docházel s nahrávacím zařízením a pokoušel se vést „řízené rozhovory“. Uvedené záznamy nakonec nikdo nepoužil, neboť byly provedeny v rozporu se zákonem, ale právě „aktivní“ jednání tohoto „svědka“ prostě zavání policejní provokací, kterou jsem do jisté míry i prokoukl, neboť na schůzkách s tímto člověkem jsem hovořil zcela neutrálně, a pouze o nezbytnosti jednat s policajty za přítomnosti advokátů.
Jak plyne z Přílohy VI., Pištův mobilní telefon byl značky SAGEM RC 825, ale svědek P. vydal telefon Siemens, který policajti zjistili, že jej užívá, podle IMEI čísla, které neznala ani poškozená firma.
A nyní tedy celá citace odstavce na straně 30., rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.3.2002, ve kterém se soud snaží, skrze neskrývané lhaní, označit „důkazy“ proti mně:
„Obžalovaného Žirovnického s trestným činem vraždy spojuje nejen (1.) výpověď jeho manželky, nýbrž i nález věcí z místa činu, přičemž dvě z těchto věcí BYLY IDENTIFIKOVÁNY NAPROSTO INDIVIDUÁLNĚ podle výrobních čísel i dalších markantů. Jde o (2.) mobilní telefon poškozeného (SAGEM), který obžalovaný vzal v obchodě bez SIM karty a tento telefon prodala Žirovnická dne 13.10.2000 svědkovi Pupíkovi a tento svědek telefon používal do doby, než ho vydal policii. Stejně tak byl NAPROSTO BEZPEČNĚ INDIVIDUÁLNĚ URČEN (3.) druhý telefon, kterým byl telefon Panasonic G 520 s telefonním číslem 0604 533637, který rovněž 13.10.2000 P. Pupík od obž. Žirovnické odkoupil a později ho prodal zákazníkovi Strakovi. Navíc obžalovaného s místem činu spojuje i nález (4.) stříbrného kufříku, který poznali tři svědci, přičemž polstrování z tohoto kufříku zůstalo na místě činu.“
Podotýkám, že údaje v závorkách jsou do textu dosazeny mnou.
Základní problém v celé věci však spočívá v tom, že NA ŽÁDNÉM Z OFICIÁLNÍM DOKUMENTU V PŘÍLOHÁCH NENÍ UVEDENO ŽÁDNÉ „ČÍSLO“ (bez ohledu na to zda „IMEI“ či „výrobní“). A tyto „předměty doličné“ byly údajně vráceny poškozené firmě.
Bez provedení fotodokumentace.
Bez provedení rekognice.
Bez toho, aby je viděl kterýkoliv advokát, či obviněný, nebo aby je měl k dispozici soud.
Bez sebemenších pochybností, jediná osoba, která je spojena s těmito telefony je „svědek-policejní agent P.“, který pak před soudem zcela bez skrupulí přiznal protiprávní činnost (viz Příloha XII.).
Při vší úctě, z citace odstavce rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.3.2002, je zjevné, že ze čtyřech soudem označených důkazů, tři (oba telefony a kufřík), nebyly žádným individuálním způsobem identifikovány, jako „věci, které byly skutečně odcizeny z prodejny Q-Foto“.
V březnu 2002 ani jeden z telefonů soud neměl k dispozici a v rozsudku uvedl, že „byl identifikován mobilní telefon poškozeného“ značky SAGEM, který se však nikdy nenašel.
Jelikož z vyjmenovaných „důkazů“ zbývá již jen „výpověď mé bývalé manželky“, budu se této samostatně věnovat v dalším díle „Svítání“, nicméně, než k tomuto přistoupím, je třeba se věnovat událostem dne 6.3.2001, který bude oné „výpovědi“ předcházet. Aby nedošlo k narušení „příčinných souvislostí“.
Dne 6.3.2001 totiž došlo k něčemu, co se stávalo tak maximálně v Argentině v 80 -tých letech minulého století.
