Existuje možnost měřit „velikost“ nespravedlnosti?
V úterý jsem natočil video a napsal text, který jsem pojmenoval „Nespravedlnost je jen jedna“, avšak hned, jak jsem text a video uveřejnil, začalo mi to v hlavě šrotovat. Proč?
Mám ve svém Nadačním fondu „parťáka a bráchu“ Romana Ševčíka, chlapa, co si svou vlastní nespravedlnost doslova vyžral se vším všudy. Ano, jeho pobyt v údajně „demokratickém kriminále“, byl ve skutečnosti „průlet peklem“, které si nikdo na svobodě neumí ani představit, a rozhodně by ho nikdo nechtěl zažít.
Následky pro Romana jsou nejen nesporné, ale jsou i viditelné. V příčinné souvislosti lze říci, že kvůli svému „průletu peklem“ přišel o nohu. To, že přišel i o zuby, a o obyčejné „mladické zážitky s ženami“ (zavřeli ho v 18 letech), a že musel strpět ponížení, které ne každý chlap by zvládl, je opět součást „jeho nespravedlnosti“.
Všichni to vědí, ale…
Od roku 1989 všichni z vesnice, kde se vražda stala, a odkud pochází, vědí, že NEVRAŽDIL. Přesto je také, jako já, „chlap s cejchem vraha“.
Jenže, díky svému osudu je Roman i člověk, který „tak trochu vypadl ze systému“. A pak se jednotlivé nespravedlnosti kumulují. Systém totiž není připraven na to, postarat se o chlapa, který „přežil veškeré jeho ústrky“.
Existuje jeden přesný, pokud jde o „popis stavu chlapa“, film: „Útěk z věznice Shawshank“. Autor scénáře věděl moc dobře, o čem píše.
A Roman Ševčík JE NESPORNĚ NEVINNÝ.
Kdo a kdy napraví “křivdy”?
Celý systém, ve kterém však lidi žijí své obyčejné životy, není připraven na to, že by měl „napravovat křivdy“. Krásně to pak ilustrují výmluvy soudců, státních zástupců, či policistů, kteří, čelíce konfrontaci s výsledky jejich diletantství, které ve skutečnosti znamená ČISTÉ ZLO, reagují podle zcela stejných not, jako Nacističtí zločinci v Norimberku.
A stát? Ve chvíli, kdy neexistuje jasně stanovená nepromlčitelnost nespravedlnosti (jedná se o extrémní případy, které by neměly být promlčeny) zaviněné osobním selháním toho, čí onoho „státního zaměstnance“, kdy neexistují jasná pravidla pro znovuotevření takovýchto zrůdností, kdy oběti musejí útrpně snášet další a další ústrky systému, Ministryně spravedlnosti ve Sněmovně prohlásí, že „Česká republika je stále právní stát.“
Z neznalosti činit zlo
Po mnoha rozhovorech s lidmi „Osvětlené části Světa“, kteří mluví v pojmech, jejichž význam jim uniká, jsem zjistil, že nespravedlnost stojí a padá s neznalostí. Jako jsem se naučil ptát lidí, zda vědí, co to je presumpce neviny, naučil jsem se ptát i na to, zda vědí, co je to právní stát.
Bohužel, lidi to prostě nevědí, a současné politická reprezentace s těmito pojmy zachází, jako s odpadky.
V minulosti již mnoho lidí psalo o Romanově osudu, mnoho lidí se mu snažilo pomoci, ale mám k tomu jedno své „ale“. Stejně, jako když má někdo žízeň, neuspokojíte ho kusem masa, je na místě ptát se Romana, jak by si představoval (o nápravě nebudu mluvit, ta neexistuje) kompenzaci za nespravedlnost.
Ono by totiž na začátek stačilo, kdyby po něm neustále Vězeňská služba ČR nevymáhala nějaké pohledávky. Nemusí to být nutně s přiznáním nespravedlnosti, stačil by onen obyčejný „humánní přístup“.
A teď odbočím, abych ukázal příklad.
V Německu, když máte výstup z věznice někdy brzy po Vánocích, Vás na ty Vánoce pustí domu dřív a odpustí Vám těch „pár dní“. Tady? Radši nemluvit.
A to to může udělat každý ředitel věznice…. Jenže, když tady se bývalý Generální ředitel soudí o to, aby nemusel vracet šavli?
Tedy, zpět k nespravedlnosti.
Dám vedle sebe čtyři jména: Žirovnický, Tempel, Kajínek, Ševčík. Jenom Robert bude brzy vědět, jaké to je nebýt „Chlap s cejchem vraha“. Jestliže bych otevřel hypotetickou úvahu, že VŠICHNI tito chlapi jsou obětí nespravedlnosti, pak osud každého z nich, stejně, jako případná náprava nespravedlnosti, jsou diametrálně odlišné.
Přesto, i nadále budu tvrdit, že NESPRAVEDLNOST JE JENOM JEDNA, a je to pěkná KURVA.
Tato úvaha mě dovedla k řešení, ačkoliv by se zdálo, že neexistuje.
Za toto řešení považuji „INNOCENCE PROJECT“, v podmínkách českých reálií by stačilo „revizní řízení“ u již uzavřených případů, na místo „úchylné a nevymahatelné stížnosti pro porušení zákona“, kterou, když chce může podat ten politik, který zrovna dřepí na sesli Ministra spravedlnosti.
Abyste dobře pochopili, o čem mluvím, od roku 1992 do roku 2011 ve Spojených státech Amerických bylo na svobodu propuštěno 271 vězňů, někteří dokonce po mnoha letech v celách smrti.
Ani tato čísla nepřesvědčí pochybovače?
červen 2021
Albert Žirovnický