„NESPRAVEDLNOST“ je jen jedna.

Dnes jsem nucen vystřelit téma, které mě irituje snad víc než podvody české justice.

Chci se dotknout slova „nespravedlnost“ a jejího osobního, až sobeckého, vnímání ze strany všech, kteří se cítí být jí postiženi.

Kdo mě sleduje, ví, že mě vnucené odsouzení považuji za nespravedlnost, jejíž existence v mém životě je oním pověstným motorem, který mě pohání, aby „se věci pohnuly“. Moc o mě vnucené kauze nemluvím, nebrečím, ale jen zveřejňuji fakta, aby si lidi udělali svůj vlastní názor.

A, ano, stále jsem „chlap s cejchem vraha“, protože zrušit nespravedlivé rozsudky v této zemi je skoro nemožné.

Robert Tempel jakožto oběť nespravedlnosti

Významným způsobem zviditelňuji případ Roberta Tempela, jehož případ jsem si vzal za „svou věc“, a vím, že Roberta prostě budou muset pustit, a jedna nespravedlnost přestane existovat.

Jenže, lidí, kteří trpí nespravedlností je TOLIK. A co se děje?

Většinou vidím, jak je zevnitř sžírá, a prakticky jim brání v tom, aby se zapojili do boje proti ní v „obecné“ rovině. Stále jen řeší svůj vlastní problém, a fakt, že existuje, jako důsledek systematické vlády zla, jim uniká. Nedokážou překročit svůj vlastní stín.

Jako kamarád Ivana Jonáka si to uvědomuji velmi jasně, zejména, když Ivan je již po smrti a nebude asi existovat nikdo, kdo by chtěl, aby se objasnilo, jak to bylo s jeho ženou. Já vím své, neboť vím, kdo 13 x změnil výpověď proti Ivanovi, až ho uhnali až k smrti.

Stejná motivace mě hnala do práce, když jsem psal stížnost k ESLP Robertovi. V tu dobu jsem i na vycházkách občas měl možnost mluvit s Jirkou Kajínkem, a i u něho jsem vnímal působení „Dámy nespravedlnosti“.

Všichni na jedné bitevní lodi proti justiční zlovůli

O to víc jsem byl zděšen, když Jirku pustili, a první, co udělal před Rýnovickou věznicí bylo, že začal pomlouvat Roberta Tempela. VŮBEC JSEM TO NECHÁPAL, A NECHÁPU TO DODNES (i když…).

Bylo to v roce 2017, a v tu dobu již bylo po komunikaci Vlády ČR ve věci Roberta Tempela, která běžela před ESLP. Ta nejtvrdší výměna mezi státem a Robertem proběhla v roce 2015, a bylo jasné, že je ve vzduchu průser. A tak se nemohu zbavit dojmu, že Jirka „byl požádán“, aby to udělal, jako součást jeho milosti, zejména, když osobní ataky z jeho strany pokračovaly.

Ano, Jirka je na tom stejně jako já. Taky bez uzardění lze o něm hovořit, že je „odsouzený vrah“, stejně, jako o mě.

Když následně zaryl do Ivana Jonáka, tak to už jsem vůbec nechápal. Jirka totiž byl muž, co mohl začít „měnit věci“. Kdyby takový byl, bylo by nás víc, už bychom byli DVA. Takto považuji jeho aktivity za spíše na škodu než k užitku. Prostě je to tak.

Ale dost bylo Kajocha.

V rámci neziskové sféry je situace obdobná

Mnoho lidí (obětí nespravedlnosti) bojuje, a porůznu se jejich zájmy prolínají. Jenže, oni se navíc utápějí ve vzájemných žabomyších válkách. Ten nemá rád tohohle, další tamtoho a vím, že mnoha lidem, kteří by paradoxně mohli stát vedle mě, a já vedle nich, vadím i já.

A tak křičím do Světa: „Lidi, nespravedlnost je jen jedna.“

Kdybych chtěl být paranoidní, asi bych to sváděl na „tajné služby“ a na práci různých zájmových skupin. Jenže, mě je to prostě jedno. Když pak sedím u stolu s člověkem, který se nebojí, a byť není, a priori, obětí, nebojí se říkat věci, jak jsou, a jaké kroky ke změněn realizuje, říkám si: „Ještě je dobře.“

Podstatou mého dnešního zamyšlení je tedy jedna jediná otázka. Není to náhodou samotná podstata „prokletí“ českého národa? Prachobyčejná hašteřivost?

Nespravedlnost je jen jedna a je to pěkná kurva

Mohl bych pokračovat v předkládání jmen mnoha lidí, a nejen „trestanců“, kteří vnímají nespravedlnost a snaží se s ní bojovat. Ale všichni to dělají sami. A mnohdy způsobem, který, s ohledem na prvek sobeckosti v jejich boji, činí jejich boj bezzubý, dost často „škodlivý“ pro ostatní. Nebudu je jmenovat, zejména když si uvědomuji, co tento můj text možná vyprovokuje u Jirky Kajínka, ale už prostě nemohu mlčet. Myslím, že je na čase začít mluvit otevřeně o tom, co je třeba změnit. Když to nezměníme teď, nevím, kdo by to měl měnit.

Bude tedy někdo pokračovat v této mé úvaze? Byl bych rád, i když se opět mohu stát terčem nějakých partikulárních zájmů.

A víte, vy, co? Je mi to jedno. „Nespravedlnost je jen jedna.“

červen 2021,

Albert Žirovnický