Svítání IV. (aneb čáry máry kufřík)
V této části „Svítání“ mohu s čistým svědomím seznámit všechny čtenáře s tím, jaká byla ve skutečnosti „profesionalita“ policajtů z tzv. „1. oddělení“, ačkoliv jsem stále přesvědčen o tom, že se spíše jednalo o „pochybení v rámci úpravy místa činu pro realizaci scénáře“.
Později, až nastane čas, budou součástí „Svítání“, jako přílohy přiloženy i rozsudky, či jejich části (protože, v důsledku chaotického vedení věci ze strany JUDr. Čeplové, nemají tato rozhodnutí hlavu ani patu), ale dnes tedy mohu říci, že jeden ze čtyřech tzv. „usvědčujících důkazů“, je uváděn „PIŠTŮV HLINÍKOVÝ KUFŘÍK“.
Soustředím se nyní toliko na „kufřík“.
Dopředu zde předesílám, že jediná osoba, která v této věci kdy tvrdila, že „kufřík (který byl záhadně nalezen na Jižní Moravě) je kufřík Milana Hosnedla, byl vyšetřovatel Rosák“, což je skutečnost, kterou „dokážu“ v obsahu Příloh níže.
Dopředu upozorňuji, že fakta, která budu zveřejňovat, jsou do značné míry šokující, tedy by je neměly číst osoby se slabším srdcem.
V rámci „DŮKAZU“ o manipulaci s důkazy na místě činu (když by se nejednalo o manipulaci, jednalo by se prokazatelně o „kontaminaci“ místa činu), začnu trochu později než dne 13.10.2000, avšak dokumentem, který se onoho dne týká.
Tentokrát začnu přílohovou řadu Přílohou a), která je sice až ze dne 21.3.2002, nicméně, je to důsledek odhalení „podvržení důkazu“.
Jak se dočtete v Příloze a), policajti „se omlouvají soudu“ za to, že na místě činu je na videozáznamu zachycen „hliníkový kufřík“. Přesně jde o čas 11:33 hodin dne 13.10.2000.
Tento videozáznam se promítal až na závěr mé likvidace během hlavního líčení u Městského soudu v Praze, tedy, až poté, co již byli všichni svědci vyslechnuti, a ŽÁDNÝ neidentifikoval kufřík, který jim byl, jako JEDINÝ kufřík ukazován (pravidla rekognice asi v tu dobu neexistovala).
Průběh byl směšný, a to právě s ohledem na hádky, které okolo tohoto předmětu probíhaly. Opakovaně, když byli vyslýcháni uvedení svědci, jsem soudu tvrdil, že jde o „policejní podvrh“, a opakovaně se mi celý senát, v čele s JUDr. Čeplovou, vysmíval a mávali nad mými námitkami rukou. Bohužel, nemohu nikomu poskytnout jako důkaz zvukový záznam, protože, ačkoliv toto byla již v roce 2002 zákonná povinnost, zvukový záznam se neprováděl….
Takže, co se dozvíte z Přílohy a)?
Pod bodem 2) cituji: „…hliníkový kufřík…je nepochybně….kufřík….krim. technika. ….Zachycení pomůcek policie na videozáznam je pochybením, …. Za které se omlouváme. …“.
Při vší úctě, vezmu-li to osobně, policie se OMLUVILA za to, že jsem byl odsouzen na 16 let za vraždu, kdy jeden ze 4 tzv. „důkazů“ je v rozsudcích uváděn hliníkový kufřík, který měl bát údajně poškozeného.
Samozřejmě, že soud se s tímto vyjádřením policajtů spokojil, a nikdy nedošlo k žádnému dalšímu dokazování, pokud jde o „hliníkový kufřík“.
Jestli si však myslíte, že již toto je docela silná káva, tak se posaďte, bude se podávat tequila.
O tom, že by snad měl být Pištův hliníkový kufřík házen do jakéhosi rybníka na Jižní Moravě, jehož polohu jsem musel zjišťovat, jako Pražák ze Žižkova, na mapě, poprvé mluvila moje exmanželka, ve své výpovědi, která ovšem nejenže NIKDY nebyla zopakována před soudem, a ani nemohla, když byla pořízena ještě před mým obviněním, v nepřítomnosti advokáta, a to poté, co byla zbita, ačkoliv těhotná, zásahovou jednotkou, k čemuž se později též dostanu (mimochodem, naše dítě se nikdy nenarodilo…).
Jenže, tato výpověď byla pořízena až dne 6.3.2001, tedy půl roku poté, co byl kufřík zachycen na místě činu policií.
Aby vše bylo ještě zamotanější, já jsem vlastnil taky hliníkový kufřík, resp. plastový, vypadající, jako hliníkový, který se však ztratil během ilegální domovní prohlídky, která proběhla podle protokolů v domě, ve kterém jsme s exmanželkou nebydleli (k tomu však též později).
Tedy, nejprve musím předložit Přílohu b), aby se vyjasnilo, jak policajti získali nějaký hliníkový kufřík. Tato příloha je Protokol o vydání věci ze dne 15.3.2001, kdy tento „hliníkový kufřík“ je vydáván rybářem z vesnice poblíž rybníka Velký Bor.
Jinými slovy, policajti se jeli v březnu 2001 vykoupat do jakéhosi mě neznámého rybníka, který prohledávali. Protože nic nenašli, jali se obcházet okolní vesnice a poptávat se po rybářích, zda v rybníku Velký Bor „něco“ nevylovili. A, Ejhle, jeden z poptávaných vylovil.
Jistě, ale co to vlastně vylovil, když „hliníkový kufřík“ byl dne 13.10.2000 v obchodě na místě činu po příjezdu policie?
Nejprve je však nutno zmínit zákonná pravidla pro tzv. „rekognici“, jak plynou z ustanovení § 104 b trestního řádu:
-odst.1) Rekognice se koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna.
-odst.5) Má-li být poznána věc, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi ve skupině věcí, pokud možno téhož druhu.
Nicméně, vyšetřovatel Rosák začal v dubnu 2001 vyslýchat svědky a vyslechl tři svědky ke kufříku, kdy „rekognici“ prováděl velice „zvláštním“, avšak zcela nezákonným způsobem.
Nejprve, dne 5.4.2001 vyslýchal svědka P, a na čísle listu spisu 614, lze nalézt následující postup při vyslýchání: „Ot(ázka) vyš(etřovatele): Nyní Vám ukazuji stříbrný hliníkový kufřík, který byl nalezen. Jedná se o kufřík pana Hosnedla?
Od(pověď): Ano, je to on.“
(Vysvětlení: Takže, jediný, kdo v průběhu výslechu říká, že kufřík je Pišty, byl vyšetřovatel policie, což je obsaženo v tzv. „návodné“ otázce: „je v rozporu s § 92 odst. 3 TrŘ, je-li obviněný při kladení otázek za účelem doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplností, nejasností a rozporů přesvědčován, že jeho výpověď je nepravdivá a je mu předstírán názor vyslýchajícího na obsah výpovědi s cílem přizpůsobit výpověď obviněného tak, aby byla v souladu s výsledky místního ohledání a pitvy, které jsou známy vyslýchajícímu.“ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1968, sp. zn. 11 Tz 29/68. Výslech svědka pak ovládá přímo ustanovení § 101 trestního řádu, kdy odstavec 3, poslední věta, je nezpochybnitelná:
…Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi.“)
Pravidla rekognice nejsou stanovena ani pro „srandu králíkům“, natož proto, aby slavnému „1. oddělení“ umožňovala manipulaci s důkazy. Jenže, vyšetřovatel Rosák, pod přímou kuratelou Josefa Mareše, prostě rekognici neprovedl, a od prvního výslechu svědka, všem svědkům ukazoval jediný hliníkový kufřík, o kterém sám v otázce tvrdil, že je pana Hosnedla.
A ve svých eskapádách tento „vyšetřovatel“ pokračoval i následujícího dne, kdy vyslýchal svědkyni K., a ona část její výpovědi je na Příloze d), což je list číslo 586 ze dne 6.4.2001, kde lze dohledat následující pasáž: „Ot(ázka) vyš(etřovatele): Nyní Vám ukazuji stříbrný hliníkový kufřík, který byl nalezen, může se jednat o kufřík pana Hosnedla?
Od(pověď): Ano, je to takový kufřík, který měl, je to ten typ.“
Poslední svědek, který byl vyšetřovatelem vyslechnut, byl svědek H., a to dne 9.4.2001, kdy příslušná část jeho výpovědi je k nalezení na Příloze e), což je list číslo 559 ze dne 9.4.2001:
“ Ot(ázka) vyš(etřovatele): Nyní Vám ukazuji stříbrný kufřík, měl švagr na přístroje takový kufřík nebo je to přímo on?
Odp(ověď) sv(ědka): Ano, přesně takový kufřík měl, ale nemohu samozřejmě určit, zda je to přímo on.“
Jistě lze říci, že první ze svědků na otázku odpověděl pozitivně, ale bylo zjevné, že další požadované odpovědi již natolik zjevné nebyly. A tak vyšetřovatel Rosák se jal vyrobit další potvrzující důkaz, kterým bylo, již z předchozích částí čtenáři známé usnesení ze dne 13.4.2001 (zde na Příloze f)), kde prostě přizval znalce, aby ohodnotil i hliníkový kufřík, s tím, že tento je z majetku Milana Hosnedla…..
Jen opět malá poznámka. Stále je nutno si uvědomit, že od 6.3. do 26.7., resp. 18.9.2001, žádný obhájce, ani já osobně, neměl přístup do spisu s odůvodněním, že: „by mohla být snížena hodnota důkazů ve spise obsažených“. Tímto bylo asi myšleno, že by se mohly efektivně napadat NEZÁKONNÉ PROCEDURY VYŠETŘOVATELE.
Celá fraška pak v roce 2002 pokrčovala u soudu, kdy před svědky byl kufr schováván za stolem, aby jim následně byl, opět jako sám jediný předmět, ukázán.
Po všech těchto výsleších došlo k promítání záznamů z místa činu, aby se zjistilo, že kufřík byl na místě činu v době příjezdu policie na toto místo.
Budiž, nicméně, podivná aktivita všech orgánů státu neskončila.
V srpnu 2002 došlo k vydání odsuzujícího rozsudku, který byl doručen v prosinci 2002, aby byla podávána dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Fakta v čase jsou následující:
Má ex-manželka podala dovolání dne 7.12.2002.
Soudkyně Čeplová přikázala „zničení hliníkového kufříku dne 12.12.2002 (viz. Příloha g).
Já podal dovolání dne 9.1.2003 a stejného dne byl vydán protokol o „zničení hliníkového kufříku“, ačkoliv tento předmět, byl označován za důkaz v rozsudku (viz. Příloha h)).
Přiznávám se, nikoliv k vraždě, ale k tomu, že tohle mi hlava poněkud nebere, neboť za situace, kdyby Nejvyšší soud ČR, či snad posléze i Ústavní soud ČR, zrušily rozsudky, pak by nastala situace, kdy jeden z tzv. „předmětů doličných“ by již nebyl k dispozici, neboť ho soud nechal oficiálně zničit.
Více, již se mi k tomuto nechce nic psát, neboť takový postup státní moci je pro mě nepochopitelný.
Už se mi ani nechce psát: „Jako je toto možné?“
