Svítání I.
A tak jsem použil tento romantický nadpis, který budu používat, jako akronym pro to, co budu teď možná několik měsíců dělat.
Proč „Svítání“?
Je zcela na místě použít tento termín pro něco, co může svými důsledky dopadnout tvrdě na tvář této země, a co donutí lidi se zamyslet nad tím, co nám bylo do hlav vecpáno za posledních 30 let tzv. „demokracie“.
Může to mít i ambici, aby se stalo skutečným „SVÍTÁNÍM“ na lepší časy. Přál bych si, aby se tak stalo.
Znovu mi v této souvislosti vytane na mysl jediné: „Právní stát je bratr demokracie.“ A, bohužel, Česká republika není „právní stát“ (angl. „the Rule of law“).
Vstávat, „černé Slunce vychází“.
Jelikož jsem dne 6.3.2001 „byl obviněn z vraždy“, je nutno si položit otázku, zda jsem byl OPRAVDU „obviněn podle zákona“.
Jak se dočtete na konci „Svítání I.“, obviněn jsem podle zákona nebyl, což znamená, že jsem „nebyl obviněn vůbec a trestní řízení, de facto i de iure, nebylo nikdy zahájeno“.
Součástí tohoto textu je tedy i původní, a následně nikdy nezměněné obvinění mé osoby ze spáchání jednoho z nejtěžších trestných činů. Porovnávejte, jak budete číst, obsah citovaných právních vět z právních zdrojů a, prosím, moc se nedivte. Policie nevyšetřuje, policie „píše scénáře“.
Nejprve je tedy nutno odkázat na citaci nálezu Ústavního soudu ze dne 6.3.1997 sp. zn. III.ÚS 271/96: „Podle § 134 odst. 2 trestního řádu v odůvodnění usnesení je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž základě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Podle shodného přesvědčení doktríny i judikatury, se některá usnesení svým významem a účinky blíží nebo prakticky rovnají rozsudku, … . Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry… na straně druhé. V případě, kdy odůvodnění neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na obsah spisu, jakož i v případě, že je posuzované rozhodnutí soudu pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné, jsou právní závěry … porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl.1 Ústavy České republiky.“
Když se podíváte a „Sdělení obvinění ze dne 6.3.2001“, což tehdy byla forma „Usnesení“, zjistíte, že není odůvodněno, jak by odůvodněno být mělo. Ale toto není všechno.
Budu pokračovat další citací mých velmi oblíbených nálezů Ústavního soudu ČR.
Nejprve, ten ze dne 6.6.1996, sp. zn. i. ÚS 46/96: „Je zřejmé, že na počátku trestního stíhání neexistuje přesný důkazní materiál a teprve probíhající přípravné řízení slouží k tomu, aby byl shromážděn potřebný podklad k podání obžaloby. Z těchto skutečností však, ale nelze dovozovat možnost zahájit trestní stíhání, sdělit obvinění a uvalit vazbu v případě, kdy se subjektivní stránka činu obviněného rýsuje jen v nejasných a mlhavých obrysech. Ústavní soud plně souhlasí s tím, že „bližší okolnosti“ týkajíce se úmyslu obviněného způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch mohou být prokázány až v průběhu přípravného řízení, zastává však názor, že okolnosti základní, nasvědčující tomu, že se obviněný (stěžovatel) dopustil úmyslného trestného činu, musí existovat již v době, kdy je trestní stíhání zahajováno, a že musí být uvedeny i v záznamu o sdělení obvinění. K tomu však podle obsahu u trestního spisu nedošlo. V souzené věci bylo proto porušeno základní právo stěžovatele, obsažené v čl.8 odst.2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“
A nyní další nález ze dne 24.2.2000, sp. zn. IV. ÚS 582/99: “ … jde-li o úmyslný trestný čin, v záznamu o sdělení obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění. Ignoroval-li vyšetřovatel Policie ČR ve sdělení obvinění subjektivní stránku trestného činu, potom toto sdělení postrádá podstatnou náležitost a nelze je považovat za zákonné sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu. O takový případ jde i v projednávané věci, kdy proti stěžovateli bylo podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu vzneseno obvinění shora uvedeného obsahu, v tomto sdělení však chybí, jak stěžovatel právem namítá, jakýkoli popis subjektivní stránky jeho jednání… Sdělení obvinění konstatuje tedy sice určitou aktivitu stěžovatele ignoruje však již zcela další postup a také otázku úmyslu stěžovatele, když i v důvodech se jen všeobecně a nekonkrétně odkazuje na naplnění skutkové podstaty spolupachatelství trestného činu…. Právě sdělením obvinění podle ustanovení § 160 trestního řádu je realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl.8 Listiny, takže pokud toto sdělení v projednávané věci nemělo zákonný podklad, došlo i napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení citovaného čl.8 odst. 2 Listiny.“
A co dál?
Dne 6.3.2001 mi byl předán dokument, který je formálně nazván „Sdělení obvinění“, ale protože tento úřední dokument nesplňuje náležitosti, které ZÁKON pro takové „rozhodnutí svého druhu“ VYŽADUJE, tento dokument prostě NENÍ žádné „Sdělení obvinění“.
V civilním právu pro to existuje nádherný pojem („Simulovaný právní úkon“), ale protože je známo, že na policii pracují právní diletanti, na státních zastupitelstvích povětšinou alkoholici či feťáci a u soudů ti nejlínější absolventi právnických fakult, pak je v této zemi možné opravdu všechno.
Podívá-li se kdokoliv na obsah onoho „úředního dokumentu“, zjistí jednu zásadní věc. Jaksi v obsahu odůvodnění chybí zcela uvedení konkrétních skutečností, které by odůvodňovaly samotné zahájení trestního stíhání. Odkaz na obsah spisu je zcela nemístný, když ani mě, ani mého obhájce, nikdo do spisu nepustil, ačkoliv jsme o to žádali. Tato situace trvala ve skutečnosti až do 26.7.2001 (4 a půl měsíce), a jak pochopíte z dalších dílů, poté už nikdo obvinění ani změnit nemohl, protože už došlo ke změně úplně všeho, aniž na tyto změny mohl kterýkoliv z advokátů, či snad já osobně zareagovat, musím trvat na tom, že celé „vyšetřování“ nebylo žádným vyšetřováním vraždy podle zákona, ale čímsi, co se ve své nahotě ukázalo až po mnoha letech, když člověk zodpovědný za tyto manipulace začal psát scénáře k jednotlivým dílům televizního seriálu.
Jenže vyšetřování vraždy není detektivka podle scénáře.
Odůvodnění, které bylo poskytováno pro ono odpírání seznámení se vlastně s tím, z čeho jsem byl obviněn, a co jsem tedy vlastně a jak měl udělat, včetně toho, co to dokazuje, abych se mohl bránit (čemuž se říká Právo na obhajobu), je pěkný právní blud a budu se ho dotýkat v další kapitole.
A toto je teprve začátek „Svítání“. Realita je asi tato: „Jestliže nebylo trestní stíhání zahájeno ´podle zákona´, pak NEBYLO ZAHÁJENO VŮBEC.“
Po skoro 18 letech ve vězení si dovolím tvrdit velikou nehoráznost: „Mé trestní stíhání, a následné věznění, nebylo zahájeno ´podle zákona´, tudíž NEBYLO NIKDY ZÁKONNĚ ZAHÁJENO.“
Jestliže je kdokoliv ze čtenářů překvapen, a má otázky, pak vězte, že nejsem ten, kdy by měl odpověď alespoň na tu jedinou: „Jak je tohle možné?“
První krok ve „Svítání“ je učiněn.
