Poprvé nebo naposled?
Do háje, co se to se mnou děje? Jsem starej ošlehanej pes, chlap se stigmatem. Jsem mukl, tudíž muž určený k likvidaci. Odsouzený, i když neusvědčený, vrahoun. Prej jsem odpad společnosti, špína na „hezký“ tváři civilizace. Fajn, přijal jsem to zasraný sigma, ale po svém. Rozhodl jsem se ukázat všem, jak je ta naše slavná justice prolhaný a pokrytecký svinstvo. Jak kurví lidský životy. Jak sestřelí lidi na úplný dno a jakoby jí to nestačilo, zašlápne jim ksicht ještě do sraček pokrytectví a předsudků.
Za těch osmnáct zkurvených let jsem se snažil svými žalobami ukázat, jaký svinstvo je tzv. „justiční spravedlnost“. Otvíral jsem jednu kauzu za druhou, psal a psal, až jsem si od tužky otlačil prst a nepřestal jsem ani, když mě, po tom co jsem si do hodiny odpykal celý můj „trest“, vyhodili před brány Mírova. Jsem vykalenej samurajský meč v „krvi“ svého „nepřítele“. Každá úspěšná kauza mi nahnala „krev“ na mojí čepel. Každá neúspěšná mi zase připomněla, že se nemám vzdát. Stalo se to smyslem mého života. Ráno jsem vstal a začal psát. Večer odložil tužku, lehl si, usnul a ráno zase začal psát. Celých osmnáct let. Já si svou cestu nevybral, byla mi přidělena, stejně jako vězeňské číslo a mundur. Ale nezlomili mě, a když jsem vylezl z kriminálu, nepřestal jsem.
Byl jsem si jistej, že mě v životě už nic nemůže sundat. Sex, chlast a disco, tak jsem žil před kriminálem a život byl jeden velkej mejdan. Pak to byly žaloby, kauzy a touha tomuhle státu nakopat prdel jeho vlastníma zákonama. Věřil jsem, že už mě fakt nic nemůže dostat do kolen. Jenže chlapi, já zažil dotyk „anděla“. Já vím, že to zní jako nějaký zasraný klišé z podivnýho popíku, co hrávali na Óčku, ale když se mi okolo krku omotají její bílé paže a rozklepaná a mokrá mi špitá do ucha „Miluju tě, lásko.“, těch zkurvenejch osmnáct let v báňi zmizí jako pára nad hrncem. Vylítnu někam do Matrixu a snad i nad něj.
Je čistá jako lilie. Neví nic o justičním pekle, neví nic o lžích a pokrytectví mocných, co lusknutím prstu kurví lidem život a posílají je do sraček. Neví nic o kriminálu. Zná ho jen z vyprávění a filmů. Dívá se na život skrze růžový brejle. Miluje iluzi o spravedlivém státu a vůbec netuší, že celá slavná Bohemia je postavená na totální žumpě plný sraček a já nemám to srdce jí ty iluze bořit. Poletuje jako motýl a její třpyt na křídlech mě příjemně oslňuje, jenže já vím, že jsou svině, co by jí ty křídla mohli polámat a hodit jí do bahna společnosti.
Kurva, já jí chci schovat před tím zasraným světem, jenže tím bych jí zabil. Potřebuje roztáhnout křídla. Potřebuje se na svět dívat těma velkýma očima plnýma úžasu a dětinské naivity. Tak si lítej, můj motýle. Ale přísahám, každý, kdo se ti pokusí ublížit, skončí držkou v zemi.